Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme dělali předpeklí

24. 1. 2008

Jak jsme dělali předpeklí LESSYHO WOHNI

aneb

jak Jérôme Boyon slavil narozeniny v Dolní Suché 

 

V sokolovně bylo natřískáno. Řvoucí vlasatci v džínovejch bundách, drsný okovaný ženy, všude spousta rozšlapanejch pivních kelímků, vzduchem lítaly panáky a kouř. Prkenné stoly mokvaly rozlitým pivem, okna zadrátovaná, zářivky zadrátované, ze stropu visely na dlouhých řemenech prastaré gymmastické kruhy.
    Na podiu vybaveném masivní koncertní aparaturou, právě probíhal jakýsi neslyšný divadelní kus. A vida, v hlavních rolích Jérôme Boyon a Marcello Billiardi, oba zpití na na mol. Jerome máchal rukama a o čemsi rozprávěl, na hlavě papírovou korunu, vyzáblý Marcello vlál v bílém plášti nad psacím stolem pokrytým rozházenými papíry. Celé to představení působilo dost beznadějně. Děj se nedal vysledovat, publikum hlučelo tak, že nebylo slyšet, co se oba protagonisté snaží sdělit. Pod jevištěm se občas vztyčil zoufalý bělovousý režisér Luděk Roubíček, který ječel vztekle na osazenstvo sálu, aby se laskavě ztišilo a respektovalo úsilí herců. V odpověď se mu ozývalo mocné: „Polib si prdel, my chcem LESSYHO WOHEŇ!!! KDE JE LESSY? WOHÉÉŇ“
       Takhle to tam vypadalo. Čekali jsme malou poklidnou hospůdku a ona takováhle velkokapacitní ratejna. Radši jsme se drželi stranou, u žíněnek a ripstolí a tiskli se ke svým křehkým hudebním nástrojům. Čekali jsme, co bude. Bylo nám to vlastně úplně jasné, co bude, jen jsme tomu pořád nechtěli uvěřit. 
        A opravdu: Když představení skončilo, Jerome se odpotácel z jeviště dral se davem k nám. Radostně se na nás vrhl, a prohlásil, že teďka jsme na řadě my. A už se prej těší, čím ho překvapíme a ať prej mu, pěkně prosí, zazpíváme píseň o Paříži. Chtěli jsme se honem zdejchnout a zachránit se, utéct zpátky k autu. Ale opilý oslavenec začal škemrat a argumentovat, že to by přece nebylo fér, že má narozeniny přece, a když už jsme přijali jeho pozvání, to mu nemůžeme udělat, přece, a že on to taky přežil atd. Přitom nás postrkoval vzhůru na jeviště. Protestoval jsem, že na podium v žádném případě, že když už to musí být, tak to provedeme nenápadně, pod podiem, aby se v nouzi (kdyby nám chtěl dát někdo přes držku) dalo zdrhnout. Jerome odplul mezi stoly a po chvíli se přiklátil se zamotaným prodlužovákem.
 Tak jo Jerome, ty darebáku, když máš ty narozeniny teda, máš nás na svědomí - zapojili jsme našich pár skromných šňůr, hrábl jsem zkusmo do strun a zahuhlal do mikrofonu. Naše bídné combo neslyšně zachrchlalo. Zdeněk prokloktal pístky své pomačkané trupmety, olízl své masité rty. Když teda Paříž, tak Paříž, dali jsme se do toho: 

paříž už neni to co bejvala
přiletěla totiž naše kapela
ajfelovka se celá ňák zkřivila
vítěznej oblouk se položil

Zdeňkova trumpeta troubila co mohla, já neslyšel ani sám sebe ani svou kytaru, vlastně jsem se orientoval jen podle Jeroma, který přímo před námi křepčil v šíleném tanci a řval „ať žije NABÍDKA DNE, ty volé! Paris ne plus, Paris, ty volé“ Rytmickou orientaci též udávala hlava zpitého punkera, který odpočíval hned u našeho reproduktoru a třepal schlíplým čírem. Žádné jiné fanoušky jsme tu očividně neměli - ranaři rozladěně odhlíželi od stolů a vrhali na nás temné pohledy...  

paříž už neni to co bejvala
v buloňskym lesíku už neni ani noha
všichni totiž táhnou za náma
přiletěla atraktivní kapela

Zahřměla salva výkříků, snad ještě mocnější než při Roubíčkově záhadném dramatu: „Děte do prdele čurini! Přestaňte voxidovat! My chcem LESSYHO WOHEŇ! LESSYHO WOHEŇ chceme!LESSY-LESSY-LESSY!“ Vůbec jsme netušili, co nebo kdo je to LESSYHO WOHEŇ, ale tahle reakce nás vybičovala. Rozhodli jsme hoblovat oheň neoheň, prdel neprdel, jako když hrdina Sandokan seká mačetou. Zdeněk troubil, až mu pukaly tváře, já mlátil do kytary a řval ze všech sil do mikrofonu:

paříž už neni to co bejvala
v lůvru popadaly všechny vobrázky
přiletěla revoluční kapela
pařížanky si rvou podvazky

paříž už neni to co bejvala
před notrdamem přistál náš talíř
přiletěla populární kapela
paříž už vůbec neni paříž

Naši uměleckou produkci, která se vlastně ani nestačila ještě plně rozvinout, nelítostně ukončil šlachovitý prořídlý vlasatec. S nasraným výrazem se vrhl k našemu reproduktoru a zařval: „...a už toho fakt nechte svině!“ Na ta slova nám vyrval kabel ze zdi a my ještě chvíli hoblovali naprázdno.
        A tu se v temném rohu sokolovny vztyčilo několik mohutných postav. Vytušili jsme, že tohle nemůže být nikdo jiný než LESSYHO WOHEŇ. Postavy byly obrovské, pekelnické, černé, strašidelné. Dav se před nimi ve zbožné úctě rozestupoval, a ony kráčely přímo k nám. Dlouhé kožené nohavice rázovaly sálem, ostruhy řinčely. Rozklepala se nám kolena. V okamžení bylo jasné, tohle je konec. Konec naší kapely NABÍDKA DNE. Tyhle příšery nás rozšlápnou jako šneky. Utéct není kudy.
        V poslední chvíli se ukázalo, že jsme se báli zbytečně. Těmhle pořezům jsme evidentně nestáli ani za to rozšlápnutí. Překročili nás jako mrzký psí výkal, vyšvihli se na pódium, jejich obří pracky se chopily lesklých černých nástrojů. Monstrózní černé reproduktory se rozvibrovaly sálem a sfoukly nás z předpeklí. Sokolovnou zaduněli Black Sabbath a bylo vymalováno. 
         Dav šílel nadšením, kruhy se zběsile rozhoupaly.
         Jerome se k nám naposledy prodral, celý šťastný z našeho výkonu, pogratuloval, tiskl nám dlouze ruce a odměnou nám vsypal do futrálu pár drobných na benzín (později jsme to spočítali, a bylo to přesně 46, 50Kč). Pak se i se svou papírovou korunou odpotácel neznámo kam, nejspíš hluboko do víru tance...posléze jsem se dozvěděl, že toho dne vůbec žádné narozeniny neměl.  

 

   

 Za NABÍDKU DNE Pavel Novotný

 

 (Liberec! egalité! fraternité!)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář