Jak jsme dělali předpeklí
Jak jsme
dělali předpeklí LESSYHO WOHNI
aneb
jak Jérôme Boyon slavil narozeniny
v Dolní Suché
V sokolovně
bylo natřískáno. Řvoucí vlasatci v džínovejch bundách, drsný okovaný ženy,
všude spousta rozšlapanejch pivních kelímků, vzduchem lítaly panáky a kouř.
Prkenné stoly mokvaly rozlitým pivem, okna zadrátovaná, zářivky zadrátované, ze
stropu visely na dlouhých řemenech prastaré gymmastické kruhy.
Na
podiu vybaveném masivní koncertní aparaturou, právě probíhal jakýsi neslyšný divadelní
kus. A vida, v hlavních rolích Jérôme
Boyon a Marcello Billiardi, oba zpití na na mol. Jerome máchal rukama a o čemsi
rozprávěl, na hlavě papírovou korunu, vyzáblý Marcello vlál v bílém plášti
nad psacím stolem pokrytým rozházenými papíry. Celé to představení působilo dost
beznadějně. Děj se nedal vysledovat, publikum hlučelo tak, že nebylo slyšet, co
se oba protagonisté snaží sdělit. Pod jevištěm se občas vztyčil zoufalý bělovousý
režisér Luděk Roubíček, který ječel vztekle na osazenstvo sálu, aby se laskavě ztišilo
a respektovalo úsilí herců. V odpověď se mu ozývalo mocné: „Polib si
prdel, my chcem LESSYHO WOHEŇ!!! KDE JE LESSY? WOHÉÉŇ“
Takhle
to tam vypadalo. Čekali jsme malou poklidnou hospůdku a ona takováhle velkokapacitní
ratejna. Radši jsme se drželi stranou, u žíněnek a ripstolí a tiskli se ke svým
křehkým hudebním nástrojům. Čekali jsme, co bude. Bylo nám to vlastně úplně
jasné, co bude, jen jsme tomu pořád nechtěli uvěřit.
A
opravdu: Když představení skončilo, Jerome se odpotácel z jeviště dral se
davem k nám. Radostně se na nás vrhl, a prohlásil, že teďka jsme na řadě
my. A už se prej těší, čím ho překvapíme a ať prej mu, pěkně prosí, zazpíváme
píseň o Paříži. Chtěli jsme se honem zdejchnout a zachránit se, utéct zpátky k autu.
Ale opilý oslavenec začal škemrat a argumentovat, že to by přece nebylo fér, že
má narozeniny přece, a když už jsme přijali jeho pozvání, to mu nemůžeme udělat,
přece, a že on to taky přežil atd. Přitom nás postrkoval vzhůru na jeviště.
Protestoval jsem, že na podium v žádném případě, že když už to musí být,
tak to provedeme nenápadně, pod podiem, aby se v nouzi (kdyby nám chtěl
dát někdo přes držku) dalo zdrhnout. Jerome odplul mezi stoly a po chvíli se
přiklátil se zamotaným prodlužovákem.
Tak jo Jerome, ty darebáku, když máš ty
narozeniny teda, máš nás na svědomí - zapojili jsme našich pár skromných šňůr,
hrábl jsem zkusmo do strun a zahuhlal do mikrofonu. Naše bídné combo neslyšně
zachrchlalo. Zdeněk prokloktal pístky své pomačkané trupmety, olízl své masité
rty. Když teda Paříž, tak Paříž, dali jsme se do toho:
přiletěla totiž naše kapela
ajfelovka se celá ňák zkřivila
vítěznej oblouk se položil
v buloňskym lesíku už neni ani noha
všichni totiž táhnou za náma
přiletěla atraktivní kapela
Zahřměla salva výkříků, snad
ještě mocnější než při Roubíčkově záhadném dramatu: „Děte do prdele čurini!
Přestaňte voxidovat! My chcem LESSYHO WOHEŇ! LESSYHO WOHEŇ
chceme!LESSY-LESSY-LESSY!“ Vůbec jsme netušili, co nebo kdo je to LESSYHO
WOHEŇ, ale tahle reakce nás vybičovala. Rozhodli jsme hoblovat oheň neoheň,
prdel neprdel, jako když hrdina Sandokan seká mačetou. Zdeněk troubil, až mu
pukaly tváře, já mlátil do kytary a řval ze všech sil do mikrofonu:
v lůvru popadaly všechny vobrázky
přiletěla revoluční kapela
pařížanky si rvou podvazky
před notrdamem přistál náš talíř
přiletěla populární kapela
paříž už vůbec neni paříž
Naši uměleckou produkci,
která se vlastně ani nestačila ještě plně rozvinout, nelítostně ukončil šlachovitý
prořídlý vlasatec. S nasraným výrazem se vrhl k našemu reproduktoru a
zařval: „...a už toho fakt nechte svině!“ Na ta slova nám vyrval kabel ze zdi a
my ještě chvíli hoblovali naprázdno.
A
tu se v temném rohu sokolovny vztyčilo několik mohutných postav. Vytušili
jsme, že tohle nemůže být nikdo jiný než LESSYHO WOHEŇ. Postavy byly obrovské, pekelnické, černé,
strašidelné. Dav se před nimi ve zbožné úctě rozestupoval, a ony kráčely přímo
k nám. Dlouhé kožené nohavice rázovaly sálem, ostruhy řinčely. Rozklepala
se nám kolena. V okamžení bylo jasné, tohle je konec. Konec naší kapely NABÍDKA
DNE. Tyhle příšery nás rozšlápnou jako šneky. Utéct není kudy.
V poslední
chvíli se ukázalo, že jsme se báli zbytečně. Těmhle pořezům jsme evidentně nestáli
ani za to rozšlápnutí. Překročili nás jako mrzký psí výkal, vyšvihli se na
pódium, jejich obří pracky se chopily lesklých černých nástrojů. Monstrózní
černé reproduktory se rozvibrovaly sálem a sfoukly nás z předpeklí.
Sokolovnou zaduněli Black Sabbath a bylo vymalováno.
Dav
šílel nadšením, kruhy se zběsile rozhoupaly.
Jerome
se k nám naposledy prodral, celý šťastný z našeho výkonu,
pogratuloval, tiskl nám dlouze ruce a odměnou nám vsypal do futrálu pár
drobných na benzín (později jsme to spočítali, a bylo to přesně 46, 50Kč). Pak
se i se svou papírovou korunou odpotácel neznámo kam, nejspíš hluboko do
víru tance...posléze jsem se dozvěděl, že toho dne vůbec žádné narozeniny
neměl.
Za NABÍDKU DNE Pavel Novotný
(Liberec! egalité! fraternité!)